Sto hororů ve sto slovech, ed. Honza Vojtíšek

Obálka: Tomáš Melich

Formát: paperback

Počet stran: 151

Rok vydání: 2016

Vydal: Netopejr

 

 

Horor v českých (ale i ve slovenských) podmínkách je stále ještě popelkou na okraji f/sf scény. Existuje jen velmi málo literárních soutěží, které berou výhradně hororové příspěvky, a i do ostatních f/sf soutěží může být problém horor „propašovat“, o prosazení se na poli žánru ani nemluvě. Slova, že „Češi horor psát neumí“ slyším poměrně často. Ale je to pravda? Knihy Svatopluka Doseděla, které vyšly v edici Pevnost, jsou jedny z mála, při jejichž čtení jsem se opravdu bála. A román Kristiny Haidingerové „Ti nepohřbení“ psaný v kulhánkovském stylu způsobuje citelné mrazení v zádech a věřím, že své čtenáře má i „Krajina kanibalov“ slovenského autora Marka E. Pochy nebo povídkové sborníky Honzy Vojtíška. Kladné ohlasy měl též románový samonáklad „Nikdy se nepřestala usmívat“ od Martina Štefka. Přesto zejména pokusy o sestavení hororové sbírky děl našich autorů dopadají z pohledu recenzentského spíše nepříznivě. Proč? Protože nemáme českého Kinga, pominu-li, že je k němu na obalu své knihy „Vězněná“ přirovnáván Pavel Renčín? Proto, že až na pár světlých výjimek horor opravdu psát neumíme? Protože je to sakra těžké, nemáme viktoriánské strašidelné domy, transylvánské upíry, děsivě prázdné neobydlené stovky kilometrů dlouhé plochy atd.? Nebo protože často při psaní hororu sklouzneme k černému humoru a výsledek je cokoliv, jen ne hrůzu nahánějící příběh?

Celý text recenze si můžete přečíst zde.

 

Napište komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *


7 + 1 =